Léčivé a terapeutické zahrady při zdravotnických zařízeních nejsou primárně určené k léčbě pacienta, ale ke zlepšení kvality jeho života.

V důsledku toho se bolest, stres, deprese a úzkost sníží. 

Existuje řada vědeckých vysvětlení o terapeutické síle přírody, předložených sociology, environmentalisty, psychology a neurology.

Určitě jste už sami mnohokrát pocítili na vlastní kůži obrovskou sílu přírody. Už jen tím, že pokud upadneme, odřeme si koleno, dokážou naše pokožkové buňky a imunitní reakce zahájit hojivý proces a ránu zcela zacelit.

Ano, i to je příroda. I my jsme její součástí. Pocházíme z jednoho Zdroje.

A proto stačí se podívat na své okolí, přátele a pozorovat, jak nám dělá pobyt v zeleni a přírodě dobře. A není to jen o přítomnosti čerstvého vzduchu, je to o přítomném okamžiku, do něhož se dostaneme právě ve chvíli úžasu nad vůni spadaného listí, rozkvetlou květinou, zajímavým habitem stromu nebo úchvatným letem dravce.

Jedná se o druh naší pozornosti, která dokáže zklidnit naši mysl a uvést nás do stavu uvolnění. Odtud už je jen malý krůček k nastartování imunitní reakce organismu. 

Zlom v průběhu léčení nastává, když váš zájem o svět ožívá a když zoufalství ustupuje naději. Když ležíte v nemocniční posteli, najednou si všimnete skvrnitého slunečního světla na žaluziích a už neotáčíte hlavu a nestíníte si oči. Uvědomíte si ptačí zpěv za oknem a uklidňující bzučení ventilačního systému na chodbě.

Už se nebojíte námahy potřebné k tomu, abyste vstali, ale uděláte první opatrné krůčky jako dítě, abyste prozkoumali nově objevený prostor kolem vás. Vůně jídla nepřináší vlny nevolnosti nebo odporu, ale vyvolává hlad a chuť. Prostěradla působí chladným a uklidňujícím dojmem – jejich dotek už ve vás nevyvolává mráz, jako když skřípe křída po tabuli.

Místo toho, abyste se stáhli před ostatními, uvítáte klábosení sestry, která vstoupí do místnosti. To je bod, kdy destruktivní síly nemoci ustupují léčení. V každém smyslu je to bod obratu – obrácení vědomí vaší mysli od zaměření na vaše vnitřní já k zaměření na vnější svět.

Lékaři a sestry vědí, že náhlý zájem pacienta o vnější věci je první známkou toho, že začalo uzdravování.

S tím, jak ke konci 20. století rostla závislost na lékařské technologii a úcta k ní, pohodlí pacientů bylo jaksi odsouváno stranou a často ignorováno. Všichni předpokládali, že se pacienti dokážou přizpůsobit potřebám technologie a nikoli naopak.

Kdy se to stalo? Kdy se změnilo zaměření z pacientů na nemoc, z procesu léčení na diagnostiku a léčbu?

V 19. století se stavěly nemocnice s velkými okny a dokonce i světlíky. Ačkoli to bylo děláno kvůli dobré viditelnosti, byla dalším faktorem i snaha pomoci se pacientům uzdravit. Kliniky a nemocnice byly navrženy tak, aby maximálně využívaly dostupné sluneční světlo, s velkými okny směřujícími na jih a soláriem na konci každého oddělení. Dokonce i slovo „solárium“, což znamená místnost, kde mohou pacienti sedět a absorbovat zdravé paprsky přirozeného světla, je odvozeno z sol, latinského slova pro „slunce“.

Na konci 19. a na počátku 20. století byla myšlenka, že sluneční světlo může léčit, velmi v módě. Velkou metlou té doby, před vývojem antibiotik, byly infekční nemoci, zejména tuberkulóza. Sluneční světlo a otevřená okna byly považovány za jeden z nejúčinnějších prostředků k čištění vzduchu. V r. 1860 Florence Nightingaleová napsala, že zatemněné místnosti jsou škodlivé a místnosti osvětlené sluncem jsou zdravé; velké, vzdušné a světlé pokoje byly charakteristickým znakem toho, co vešlo ve známost jako nemocniční oddělení „Florence Nightingaleové“. V roce 1877 byl Royal Society v Londýně předložen dokument ukazující, že sluneční světlo může zabíjet bakterie. V roce 1903 otevřel dr. Auguste Rollier kliniku slunečního záření ve švýcarských Alpách.

To mohlo být inspirací pro architekty 20. a 30. let 20. století, kteří navrhovali domy a nemocnice, aby využívali slunce.

... zeď z cihel nebo rostoucí stromy? Volba se zdá jasná – a nebo možná ne. Možná jste člověk, kterého baví počítání řad cihel a linií malty, barevných variací a odlišností.

Pokud jsou vědecké výzkumy správné, je na stromech něco, co podporuje léčení. Mohla by to být jejich barva - uklidňující zeleň přírody? Je možné, že stromy poskytují více pohybu, více aktivity, více života k pozorování, takže nemusíte vymýšlet počítačové hry, abyste se zabavili? Je možné, že tvar stromů je pro nás uklidňující a relaxující? Je možné, že světlo pronikající skrze okno má vliv na to, jak se cítíme a jak se léčíme?

Existuje něco ve struktuře krajiny, co by mohlo být vnitřně rušivé nebo relaxační – co by mohlo změnit vaši náladu nebo ovlivnit léčení?

Když se lidé dívají na výjevy, které jsou všeobecně preferované - nádherný výhled, západ slunce, vzrostlé stromy, nervové buňky se v příslušné části našeho mozku stávají aktivní. Děje se to, jestliže se díváte na krásnou krajinu nebo jiný pohled. Váš mozek vyplavuje hormony štěstí. A nejen to. Pokud jsou do pohledu přidány barvy, hloubka a pohyb, více a více nervových vláken se stává aktivnějších.

Mohlo by uspořádání daného objektu ovlivnit reakci diváka (pacienta), ať už vědomě nebo nevědomě?

Podle reakcí pacientů a jejich míře uzdravení ano. Alespoň výpovědi pacientů tomu nasvědčují.

Je vědecky dokázáno, že už při 3 - 5 minutovém pohledu do zeleně se snižuje náš krevní tlak, zklidňuje se dech i mysl. Zelená barva všude kolem vyvolává příznivý uvolňující pocit, který přechází časem v hlubší relaxaci. A právě v tomto uvolněném stavu se mysl pacienta zklidňuje, jeho pozornost už nění tolik zaměřena na starosti, na bolest těla, ale přesouvá se pomalu do vnějšího světa. 

Na zajímavý tvar listů, na květy rostlin podél lavičky, na stébla okrasných trav pohupujících se ve vánku, na poletující motýly...

A právě tento okamžik uvolnění nás dokáže dostat do přítomného okamžiku. Do stavu tady a teď, kde může započíst léčivý proces našeho těla i ducha.

Jakmile totiž dokážeme jako kdysi žasnout nad nádherou přírody, nad zajímavými okvětními plátky, zbrázděnou kůrou stromu nebo nás okouzlí příjemný dotyk jemně ojíněného listu či kapek rosy, pak jsme na správné cestě.

Je to přesně ten okamžik a hloubka, kdy vnímáme sami sebe, své nitro, duši.

Jsme plně sami v sobě. Díky zeleni, přírodě, přítomnému okamžiku! Naše tělo může započít uzdravovací a regenerační proces a my máme dobrý výhled na to, co nejdříve zdraví opustit nemocnici.