Jak jsem našla sama sebe

Dnes večer jsem se vrátila od mami z nemocnice a musím pořád jen brečet. Už to trvá dlouho a já jsem neskutečně vyčerpaná staráním se o chod dvou baráků a domácností - naší a její. Už dlouho si lámu hlavu, proč se tohle všechno děje  a co mi to má říct.

Vytáhla jsem si tarotovou kartu POUSTEVNÍK s tím, že mám vnést světlo do hlubin svého nitra.

Jedná se údajně o další výzvu, na kterou mám plné síly ji zdolat.

Když jsem šla do svého nitra, uviděla jsem všude jen tmu. Posvítila jsem si tedy lampou, přesně jako ten Poustevník na kartě, a v tom jsem zahlédla, jak v té temnotě na zemi sedí nějaká dívka (tak 12 - 13 let). Měla skrčené nohy a hlavu položenou na kolenou, takže jí nebylo vidět do obličeje. Přistoupila jsem k ní a viděla, že se chvěje. Nevěděla jsem, jestli strachem nebo tím, že možná pláče.

Bála jsem se jí zeptat.

Po chvilce jsem poznala, že pláče. Pohladila jsem jí po vlasech a ona zvedla hlavu, takže jsem jí viděla do obličeje. Na tvářích měla namalovaný nějaký halloweenský obličej. Ptala jsem se jí, proč tak hrozivě vypadá a ona odpověděla, že je to maskování, aby nebylo vidět, že brečí. Protože ona nemá dovoleno brečet. Začala jsem brečet s ní, bylo mi jí hrozně líto. Pořád jsem si pomyslně hladila po vlasech a plakala jsem s ní.

Nakonec jsem se jí podívala do obličeje a povídám: "A co kdybychom to smyli, co?", a usmála jsem se na ni. Trochu se pousmála a já jsem jí mokrou žínkou začala omývat obličej. Když byla čistá, políbila jsem jí na čelo a cítila jsem k ní obrovskou lásku. Musela jsem jí celou obejmout a tisknout k sobě. Mám ji moc a moc ráda. :-)

(prosinec 2018)

Kam dál?

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.