Můj příběh

Jsem vášnivá milovnice květin, zahradnice a botanička a učím lidi vnímat taje a energii jejich zahrady.

Mám úžasnou zahradu, ve které se cítím nádherně, a jsme spolu v souladu. Cítím, že to tam žije a pulzuje. Umím tam vnímat silnou energii přírody a troufám si tvrdit, že přírodě a jejím zákonitostem rozumím. Dokážu tam po práci relaxovat a načerpat novou energii.

Ale byly doby, kdy jsem zahradu vnímala jen jako přítěž

Nerozuměly jsme si. Cítila jsem, že chci něco víc, ale nedokázala jsem rozluštit co. Věděla jsem, že mi ke slovu zahrada něco chybí, něco důležitého, podstatného. Vyrůstala jsem na vesnici, kde byla zahrada považována za produkt trávy pro králíky, zeleniny pro nás a jablek na zimu. Zahrada se pro mě stala dřinou se sušením sena a okopáváním záhonů. Těšila jsem se, až si konečně sednu, ale nebylo kam. Všude byly pouze hlávky zelí, řádky brambor a v dálce kupky sena. Sem tam keřík rybízu a ovocné stromy.

Říkala jsem si, že o tom to přeci není. Miluji zeleň, miluji její klid a tady se člověk dře na rozpáleném slunci do úmoru. Když jsem se snažila něco změnit, setkala jsem se s odporem mých prarodičů.

Cítila jsem, že zahrada je o něčem jiném

... a toužila jsem ji přebudovat k obrazu svému. Jenže jsem dostudovala a našla si spolu s kamarádkou podnájem v malém bytě ve velkoměstě. Na seberealizaci nebyl moc prostor. Vracela jsem se po práci unavená do pronajatého bytu a byla jsem čím dál víc nesvá a nešťastná. To, na co jsem byla celý život navyklá, mně najednou chybělo. Chyběla mi zeleň všude kolem, chyběla mi volně plynoucí energie přírody, postrádala jsem pohled do rozkvetlé zahrady. 

Nic mě nenaplňovalo

Nevěděla jsem, jak se zbavit únavy, po celodenní psychické zátěži a velkém soustředění jsem potřebovala odpoledne relaxovat a vyčistit si hlavu. Nelze chodit denně na kolo nebo se procházet v parku. Toužila jsem mít na starosti něco svého, co mě naprosto pohltí a dodá mi energii (milovníci přírody mně jistě rozumějí :-)).

Tehdy jsem objevila časopis Naše krásná zahrada. To, co jsem tušila, jsem najednou v časopise viděla na vlastní oči. Nádherné fotografie rozkvetlých zahrad (tehdy většinou zahraničních) se na papíře stávaly skutečností. Začala jsem dávat dohromady své první nápady a kreslit plány.

V té době si můj ovdovělý dědeček našel přítelkyni, mojí druhou babičku. A během mé první návštěvy u ní proběhlo cosi zvláštního. Měla úžasnou zahrádku, plnou kytiček, stromů a života. Do zahrady se vstupovalo brankou s popínavou růží a návštěvníkovi se rozkryl pohled na životem nabitou zahrádku ve svahu. Na prosluněné skalce bzučely včelky nad zářícími květy skalniček, opodál se vedle hrušně dominantně tyčil starý holubník a všude kolem se zelenal trávník lemovaný keři a kvetoucími trvalkami.

 A na mne padl nádherný uvolňující pocit

Pocit sounáležitosti tady s tím vším, s přírodou, okolím, Vesmírem, prostě věděla jsem, že tohle všechno k člověku patří. Že po tom touží jeho duše. Uvnitř sebe jsem cítila tu báječnou jednotu. 

V následujících dnech jsem nedokázala myšlenky na tuto zahradu vytěsnit z hlavy. Musela jsem neustále myslet na ten nádherný pocit, který jsem tam opakovaně prožívala. Přiznám se, že toto téma mě zaměstnávalo několik let.

Jak to, že jedna zahrádka je nabitá energií a jiná působí unaveně až odpudivě?

Věděla jsem, že na to musím přijít. Chtěla jsem svou vlastní zahradu, která mne bude naplňovat, dodávat mi tolik potřebnou energii a se kterou si budu rozumět. Tehdy vznikly mé první pokusy-omyly. :-)

A pak se stala jedna úžasná věc, která nastartovala mé směřování!

Tehdy byla nám, členům botanické společnosti, nabídnuta exkurze do Meditační zahrady pana Luboše Hrušky. Přímo s osobním výkladem jejího zakladatele! A tam jsem tenkrát pochopila, v čem je zakopaný pes.

Pan Hruška, který nás tam tehdy osobně prováděl, nám vyprávěl celý svůj životní příběh. Tento muž byl deset let vězněn v komunistickém lágru a tehdy si řekl, že když to všechno přežije, vytvoří na památku všem obětem zla meditační zahradu. Což také splnil a jeho zahrada je nádherným místem pro ozdravění duše a načerpání síly. I přesto, co si prožil, dokázal do své zahrady vnést krásu, lásku a vnitřní klid.

Nádhera!

Jeho zahrada na mne tak ohromně zapůsobila, že jsem si řekla, jednou bych chtěla lidem umožnit zažít v jejich vlastní zahradě podobně silný pocit, jako jsem prožila já při návštěvě této výjimečné zahrady a zahrady mé babičky.

Dnes vím, že je potřeba lidi naučit naučit vytvořit zahradu v souladu s naší duší. Zahradu, která vychází z nás, z našeho nitra a tím se v ní cítíme dobře a umíme z ní čerpat energii. Dnes již vím, že „živou zahradu“ nabitou energií lze vytvořit i z mála. Vždy, když jsem se v životě pro něco opravdu rozhodla, mně začaly jít okolnosti na ruku. Začalo se mi dařit sehnat zdarma přesně ty kameny, které jsem na zahradu potřebovala, cítila jsem, zda to je či není ono, rostliny ke mně začaly promlouvat svým jazykem a já jsem jim začínala rozumět.

Vím, čím vším jsem si musela projít a jak dlouho cestu ujít, než jsem se naučila respektovat přírodní zákony a vnímat energii zahrad. Pokud hledáte rady právě za tímto účelem, ráda vám budu nápomocna. Živé zahrady mě nesmírně baví a naplňují a budu ráda, když budou naplňovat i vás.

"Mou vášní je zahrada. Umím vnímat její sílu a čerpat z ní energii. Už Carl G. Jung říkal, že pro psychiku člověka je nesmírně důležité vlastnit kousek půdy nebo pozemku. Ožije tím jeho duše a dávné cítění. Pokud i vaše duše volá po seberealizaci a návratu ke kořenům, jsem tu pro vás. Naučím vás rozumět vaší zahradě i rostlinám tak, že budete vy i vaše návštěvy neustále plní energie a pohody."