S jakou zahradou souzní vaše duše?

Každý jsme jiný a každému vyhovuje jiný typ zahrady. Pokud stále tápete, které zahradě dát přednost, chtěla bych vám to rozhodování trochu usnadnit a představit postupně jednotlivé typy zahrad. Zahrad je velká spousta a každý z nás intuitivně tíhne k něčemu jinému.

Někomu vyhovuje zahrada permakulturní, někomu zahrada divoká, přírodní, užitková, jiný se spokojí s městskou zahradou a je rád, že nemusí být zavřený v paneláku. Já bych vám dnes chtěla představit mou milovanou venkovskou zahrádku, na kterou nedám dopustit, neboť miluji její přirozený původ a osobitý ráz. 🙂

Venkovská zahrada

Tento typ zahrady mám velice ráda. Možná proto, že jsem vyrůstala na venkově a nějak mi tyto zahrady přirostly k srdci svou nevinností a přirozenou krásou. Ve „venkovské zahradě“ (myslím teď té klasické) je totiž vždy co utrhnout k snědku a lahodí oku svou přirozeností. Vždy, když vidím nějakou pohádku, odehrávající se v krásné venkovské krajině, zahlédnu tam i nějakou tu klasickou venkovskou zahradu s mohutnými stromy, ovocným sadem, trvalkami kvetoucími pod okny plnými muškátů.

Mimochodem víte, jak přišel muškát ke svému jménu?

Právě v období našich babiček bylo běžné, že si ženy stavěly do oken květináče s muškáty, aby svou nelibou vůní odpuzovaly mouchy před vlétnutím do světnice.

Dřívější venkovské zahrady u selských stavení byly využívány většinou jako ovocný sad s polem poblíž. Plnily tedy hlavně užitkovou funkci, než rekreační, na kterou jsme zvyklí dnes. Člověk byl spjat s přírodou, pozoroval ji a znal její zákonitosti a vyznal se v předpovědi počasí. Věděl, kdy sázet brambory, aby byly odolné a dobře rostly, kdy je nejlepší čas posekat seno na sušení a jak tuhá bude zima.

www.pinterest.com

 Dnes, v době digitálních technologií spoléháme na techniku a tudíž ani nemáme potřebu být v kontaktu s přírodou a pozorovat její změny, neboť technika za nás vše udělá, předpoví počasí, změří vlhkost, řekne, kdy máme zalévat a člověk postupně ztrácí kontakt s přírodou a jejími cykly. A nám nějak uniká smysl života (tipy se dozvím zde>>).

Já si z dětství třeba pamatuji, jak můj děda vždycky říkal ráno, když sekal trávu králíkům, že „…dnes není žádná rosa, to bude pršet.“  K tomu byly občas po ránu vidět červánky.

Pak jsme seděli spolu na lavičce, on kouřil „klejky“ a pozorovali jsme spolu vlaštovky, které posedávaly na drátech poblíž, zda létají vysoko nebo nízko. Když létaly nízko, bylo to předzvěstí deště, protože mouchy, které lovily za letu, poletovaly rovněž nízko kvůli nadcházející změně tlaku.

Babička zase nepotřebovala pozorovat vlaštovky, aby věděla, že „…dneska tak strašně smrdí kanály, to bude určitě pršet.“  Věděli jsme, že není nutné zalévat zahrádku, protože maximálně do druhého dne odpoledne přišel déšť.

Pro dnešní venkovskou zahradu jsou typické trvalkové záhony v předzahrádce pod okny domu

… s rostlinami typu astry, měsíček, ostrožka, různé druhy kakostů, orlíček, kosatce, jiřiny a další. Trvalkové záhony kvetou většinou po celou sezónu.

V zahradě nechybí ani ovocné stromy, keře s rybízem, záhony s jahodami, řádky brambor, včelí úly nebo studna s vodou na zalévání.

A co ještě na nás čeká ve venkovské zahradě?

V klasické venkovské zahradě můžete na záhonu pozorovat zahradníka „klečet na kolenou s prsty jako kolíky k dělání důlků, dlaně drtí hrudky nebo rozhrnují prsť, kdežto hlava slouží k zavěšení fajfky. Jenom hřbet zůstává nepoddajnou věcí, kterou se zahradník marně pokouší náležitě ohnout. Zahrádkář je obyčejně nahoře zakončen zadkem. Nohy a ruce má rozkročené, hlavu někde mezi koleny, podoben pasoucí se klisně. Skládá svou hlavu vejpůl, usedá na bobeček a zkracuje se všemožným způsobem. Jak ho vidíte, zřídka měří přes metr výšky.“

Tolik citace z knihy Karla Čapka Zahradníkův rok.

Myslíte, to tak platí i dnes? Určitě vím minimálně o dvou, kteří do této skupiny rozhodně patří. 🙂

Jedním z nich je moje známá, dnes již důchodkyně, která svou vesnickou zahrádkou žije. Vždy, když ji navštívím, a bohužel se k ní nedostanu příliš často, tak mě rovnou od vrátek vede do zahrádky a ukazuje mi, co všechno jí tam vyrostlo, ale hlavně … co všechno mi musí odkopnout a dát! Vždy nezapomene zdůraznit, „Jiřinko, tohle si musíš vzít. A tady ten libeček, podívej! Ten si musíš vzít a nasušit do polívky! Pojď, a než půjdeš, otrhám ti bedýnku ostružin, ať můžeš klukům udělat džem. Jé, podívej, tady mi roste rebarbora jako vzteklá, nějakou ti uříznu a pak si sedneme a dám ti kafe a rebarborový koláč, co jsem včera pekla pro mladý“, a mezi tím už láme stonky rebarbory jako o závod.

Bráním se, že tolik přece nemůžu spotřebovat na jeden koláč pro naší rodinu („Neboj se, tak si to nakrájíš do mrazáku“), tak dobrá, říkám si, když je toho tolik, udělám i pro manželovy rodiče … Pak zjistím, že se asi neumím dostatečně bránit, protože během naší procházky po zahradě mi stihla ještě libeček nejen uříznout na sušení, ale i kus odkopnout, abych si ho zasadila na zahradě, k tomu čtyři kedlubny a pár cibulek tulipánů („Právě jsem je tento týden vyndávala ze záhonu, teď je na to nejlepší doba“). Vše pečlivě zabaleno do novin a připraveno k odvozu.

www.pinterest.com

A já pak přijedu k večeru domů, do kýblu s trochou vody dám libeček a odnesu na zahradu do stínu, protože vím, že dnes ho rozhodně zasadit nestihnu. Musím totiž nakrájet libečkovou nať na sušení, připravit sklenice na ostružinový džem (Proboha, kde je teď k nim na půdě najdu víčka?), nakrájet rebarboru, pokud možno ještě stihnout upéct koláč a zbytek pokrájených stonků dát do krabiček a nastrkat do mrazáku. Myslím, že při pohledu na rebarboru mi nebudou stačit krabičky. 🙂 A abych nezapomněla, musím ještě rychle dát do vázy puget kytek, které mi má milá známá natrhala na své zahrádce.

Vzhledem k tomu, že tehdy byla neděle, tak jsem měla o zbytek večera postaráno. A takový to mohl být klidný nedělní večer. 🙂

A jaké zahradě dáváte přednost vy?

O zahradě zvané „divoška“ si můžete přečíst zde>>