Může být smrk meteorologem?

Právě čtu nádhernou knihu Tajná řeč stromů od rakouského autora Erwina Thomy. A je v ní zajímavá kapitola, která mne tak zaujala, že se o její obsah chci s vámi podělit.

„U našeho domu stojí smrk, který si se mnou povídá a mává větvemi, jako by to byly paže.

Letos v květnu náš smrk dříve než ostatní stromy rozvinul své jemné pupeny. Unáhlil se pouze o pár dní, neboť právě přišla ještě jedna vlna chladného počasí. Následujícího květnového rána údolí ustrnulo pod krutým mrazem. Pro smrk na louce před naším domem byla mrazivá noc poslem jeho konce. Již tak byl oslabený a umrznutí mladých výhonků zmařilo jeho poslední naděje. Za tři týdny jeho zbývající jehličí uschlo a opadalo. Kůra se sice ještě držela na kmenu, ale život – proud mízy a fotosyntéza –  se zastavil.

Stojí-li jehličnatý strom náhle nahý a zbavený veškeré zeleně, lze proti obloze zřetelně vidět všechny jeho údy.

A co uschlý smrk za travnatou hradbou před mým domem? Byl srpen a po deštivém červenci zavládlo parné léto i v horském údolí. Dva týdny se teploty pohybovaly kolem třiceti stupňů a pouze jednou trochu zapršelo. Jinak bylo v severních Alpách neobvyklé sucho  a stabilně vysoký tlak vzduchu.

Až jednoho dne uprostřed všudypřítomného ticha se uschlý smrk začal hýbat

Během asi tří hodin náhle otočil své větve směrem dolů! Předtím je měl doširoka rozmáchnuté jako paže a svými konci směřovaly všechny vzhůru. Uschlé, zdánlivě neživé větve se zničehonic ohnuly opačným směrem a špičky se náhle přesměrovaly dolů ke kmeni. A všechny šišky, které následkem gravitace visely kolmo dolů, se i s větví náhle otočily. Ukazovaly špičkami šikmo, ba téměř kolmo ke kmeni!

Co to jen ten strom dělá?

Všechno, co na stromě dosud vyčnívalo a směřovalo nahoru, do šířky či do prostoru, se ustrašeně přikrčilo a nasměrovalo ke kmeni, svému nositeli a ochránci. Ve všechny dny žáru stál smrk i jeho větve nehybně. A nyní ve dnech nesnesitelného horka, zakřivil smrk větve a k nepoznání změnil svůj vzhled.

Kdo někdy za slunného letního dne uviděl takovýto neočekávaný pohyb na uschlém stromě, ptá se sám sebe, co se to děje? O čem nám svými pohyby vypráví mrtvý organismus, vyschlý smrk odříznutý od životadárné mízy?

Jeho poselství se zanedlouho mělo proměnit ve skutečnost

Vítr vanoucí z Itálie brzy ustal. Srpnová vedra ustoupila a převálcoval je příliv studeného vzduchu ze severu. To nám chtěla říct suchá větev, jež se ohnula dolů. Ohlašovala příchod vlhkého a chladného počasí. Opravdu neuvěřitelné!

O pár hodin později jsme si všimli, že se nad vrcholem Hochkonigustahují černá mračna. Běžel jsem rychle pro fotoaparát, neboť tak zkroucený a hluboko do sebe zprohýbaný jsme náš smrk ještě doposud neviděli.

Co se to jen chystá?

Večer křižovaly oblohu blesky sem a tam. Extrémně prudké nápory vichru hnaly přes hory a údolí přívaly neutichajícího deště, které bičovaly vše kolem sebe. Té noci vyvrátil vítr z kořenů několik velkých stromů a z jiných serval větve o průměru mužské paže.

Kdo by mohl smrku vytknout, že mnohem dříve než my lidé pocítil ženoucí se bouři a že schoulil své větve, jak jen mohl? Každá ploška navíc by ho činila zranitelnějším a ohrožovala ho. Další ráno odtáhly poslední obláčky a vzduch byl chladnější a čistší. Nebezpečí pominulo.

A co udělal náš suchý smrk pouhých 12 hodin poté, co se přikrčil a očekával nápor živlů?

Rozmáchl své větve v pravém úhlu daleko od kmene a jejich konečky i vnější špičky opět otočil vzhůru vstříc obloze. Silueta stromu se proměnila natolik, že dva vedle sebe položené snímky budí dojem dvou různých stromů (viz snímky v knize).

Na kraji louky před naším domem tak stojí zdánlivě bezvýznamný uschlý smrk. Těm, kdo ho mohou vidět, slouží jako obrovský barometr. Je vidět již z dálky a je vysoce citlivý. Jak nekonečně mnoho skrývají ještě stromy pro všechny, kdo se snaží lépe porozumět jejich tajemné řeči…“